V této knize si Eliade klade otázky po smyslu historické existence člověka. Jak sám uvádí v předmluvě, vhodným podtitulem knihy by mohl být „Úvod do filosofie dějin“. Není to však spekulativní analýza pojmu dějin, ale zkoumání základních představ o světě v tzv. archaických společnostech, které sice žijí své dějiny, ale snaží se od nich odhlížet, dokonce je popírat. Archaický člověk, který je pro Eliadeho šifrou pro náboženského člověka vůbec, věří, že profánní svět konkrétních lidských dějin je úpadkovým způsobem existence. Skutečný a smysluplný je pouze mytický čas absolutního počátku, kdy všechno bylo „nové“. Pouze účastí na posvátném světě bohů a héroů, který zde byl „v onom čase“ (in illo tempore), člověk skutečně jest, a pouze opakováním počátečních vzorů jejich jednání nabývá smyslu i jeho jednání. Dějinný pobyt člověka se stává snesitelným jen periodickým obnovováním světa, tedy „věčným návratem“ k prvotním paradigmatům, archetypům, a jejich reaktualizací.
